O samotě

Je mi trochu smutno. Budu psát o životě, o smrti, o strachu… Ale hlavně o samotě. Budu upřímný, jak jen umím být.

Poslední roky jsem měl známého. Vědomě se zdráhám říci přítele či kamaráda, protože jsem se ho za skutečného přítele ani kamaráda nikdy neodvážil brát. Vcelku pochopitelně. On to nejspíš vnímal jinak. Vícekrát jsem od něho zaslechl, že mě má rád skoro jako syna. Vlastně také docela pochopitelně. Mám za to, že ani jeden z nás nehrál s city druhého cinklou kartu.

Byli jsme zcela nesourodou dvojicí. Generačně, zdravotně, zájmově, celkovým pojetím života…

Já: muž ve zralých, stále však středních letech. Plný plánů a životní energie. Aktivně sportující. Zajímající se o vše nové.

On: již léta penzistou. Značně tělesně indisponovaný, s řadou chronických, postupem času se zhoršujících neduhů, s patrnými stihomamickými příznaky. Neovládající moderní technologie. Už dlouho nemotorizovaný.

Kdysi však muž profesně úspěšný, se spoustou sociálních kontaktů a vším, co k tomu patří. Člověk, který stanul na místech, o kterých mnoho z nás nemá ani tušení, že vůbec existují. Během jeho spontánního vyprávění byste chvílemi vážně pochybovali, že nezná také jména skutečných vrahů JFK.

Pokud ta jména opravdu znal, už je nikomu neprozradí. Můj známý před pár dny zemřel.

Proč ten košatý epitaf? Protože je tím posledním, čím mohu toho, kdo se na několik let mého života stal jeho nedílnou součástí, poctít.

Asi před pěti lety mi zazvonil telefon. Byl to on. Nevolal nazdařbůh. Jeho jméno jsem už předtím od poslechu znal. Byl známým mého otce a někdy v dávné minulosti ctitelem mé tety. Spíše platonický vztah k tetě u něho zřejmě nikdy zcela nevyhasl a snad právě z toho směru ke mně získal telefonické spojení.

Známý žil sám. Nikdy se neoženil. Na partnerský život už věky ani nepomyslel. Neměl děti. Neměl sourozence.

Prvotním motivem k mému oslovení mu byla potřeba zajistit si nezbytný odvoz k lékaři. Ti z jeho okolí, kteří mu do té doby tuto službu skýtali, během času stárli, přestávali sami řídit či vlastnit auto, nebo prostě umírali.

Tato má dopravní výpomoc, kterou jsem měl šanci si již před léty nacvičit s mým nemocným otcem, se postupně rozšířila na absolvování občasných společných výletů. Tak jsme těm cestám mezi sebou říkali. On navíc každému z nich bezprostředně po přisednutí do vozu ustanovil krycí název. Asi zvyk z dob, kdy pracoval…

O své práci záměrně moc nemluvil, já se na ni záměrně neptal. O téhle práci lépe moc nemluvit, lépe se na ni neptat. Těžko říci, zda a nakolik ho i po takové době ve sdílnosti vázal slib mlčenlivosti.

Udržet tajemství jakéhokoli druhu bylo jeho doménou i radostí až do konce jeho dnů. Přímo s dětinskou hravostí si liboval, že o našem výletování kromě nás dvou nikdo další neví.

Pravý smysl pojmu „výlet“ však tyto akce nenaplňovaly. Pro mě byly od startu do cíle starostí o starého, nemocného, již zčásti od reality současného světa odtrženého muže. Pro něho byly poslední návštěvou míst, která považoval za osudově významná, či byla jeho vysněná. V závěru života byly tyto chvíle jedinými, díky kterým mohl mít pocit, že ještě skutečně žije.

Mému známému jsem poskytoval směsici nijak legitimně nesjednaných, dobrovolných asistencí, jakou by hned tak od jiného rodinného nepříslušníka nezískal. Mnohdy ani od příslušníka, kdyby nějakého měl. Při našich cestách jsem byl plánovačem, řidičem, fotografem, „zesilovačem“ (špatně slyšel), pohotovostní živou berlou…

Výraz „plánování“ v našem případě zní vpravdě nadneseně. Dlouho a důkladně chystaná akce byla vždy finálně realizována zavedeným principem „tak uvidíme ráno“. Na výlet jsme totiž vyráželi až podle ranní momentální kondice známého. Nejednou se stalo, že se na cestu necítil a ta se proto nekonala.

Ruku na srdce… Bylo by vám po chuti vyhradit si k takovému účelu váš celý den a po probuzení jedním rozhodným telefonátem zjistit, že zbytečně? A pokud ano, kolikrát? Připomínám, jednalo se o známého, nikoli o příbuzného. Já takovou změnu plánu odbyl pouhým povzdechem: „Pepo, jak myslíš. Nechme to na jindy.“

Má osobní i pracovní dispozice popsanou flexibilitu naštěstí umožňovala. – Nebo naopak flexibilita umožnila dispozici? – Obojího bylo zapotřebí vrchovatě.

Faktická efektivita našich uskutečněných cest byla také dosti vrtkavá. V královédvorské ZOO jsme zhlédli jen vlastním vozem průjezdné safari. Před následným vstupem do krytých pavilonů známý velel zamířit co nejrychleji nazpět domů. Toho dne mu již ubylo sil a vlastní postel na to byla osvědčenou medicínou.

Uznejte sami… Navštívit Babiččino údolí a nevidět věhlasné Staré bělidlo je spojení bezmála rovné hříchu. Pro nás dva však zůstalo nepřekročitelné. Cílovým bodem naší dvoučlenné výpravy bylo sousoší babičky s dětmi pár metrů za vstupem do areálu, přesněji jedna z tamních laviček. Až k bělidlu se autem dopravit nelze a můj parťák by tam po svých nedokráčel. Tak že bych si tam alespoň já na otočku zaběhl? Ani nápad. Známý vyžadoval mít mě stále na dohled pro případ, že by se mu přitížilo.

Nicméně řadu tuzemských road tripů jsme zvládli na naše poměry navýsost zdárně. Zůstává jen nezodpověditelnou otázkou, kdo z nás dvou byl takového dne po návratu více fyzicky či mentálně znavený. Zdali on – tělesně hendikepovaný pán pokročilého důchodového věku, nebo já – zdravý, zdatný chlapík v produktivních letech. Mám dojem, že rozdíl mezi námi nebyl až tak markantní.

Míst, která jsme zvažovali coby naší návštěvy hodná, bylo mnoho. Některá se však jevila až příliš vzdálená k pohodlnému absolvování v rámci jednodenní akce. Existuje však jedno takové, které Pepa miloval nad všechna ostatní. A protože se nacházelo od jeho bydliště, co by kamenem dohodil, přesto, že to byla zajížďka a tak trochu lesní polygon k otestování kvalit podvozku vozu, projeli jsme tou trasou při každé možné příležitosti. Dohromady bezmála 50krát.

Cestou mi Pepa detailně líčil, co na kterém metru té trasy zažil, nebo o tom místě ví. Svůj výklad pokaždé jako z gramodesky slovo od slova opakoval. Znovu a znovu jsem se i já dozvídal, ve které zatáčce na mopedu nechtíc přejel na vozovce se vyhřívající zmiji, ve kterém domě se oběsila dáma s nepřechýleným příjmením Bezstarosti, či o kterou skálu viděl v hlubokém předklonu se opírat od pasu dolů obnaženou ženu bezprostředně poté, co přijíždějíc hlukem motoru vyplašil jejího stejně obnaženého nápadníka.

Cesta tamtudy stále vede, dům u ní stále stojí, skála opodál se stále tyčí. Až těmi místy napříště pojedu, už vím, co ve svých bohatých představách uvidím: krvavou skvrnu na silnici, houpající se postavu za oknem – a pod skálou vystrčenou, holou prdel.

Se známým jsem zažíval momenty obyčejně komické, i ty – řečeno diplomaticky – společensky nekorektní. Když mi kupříkladu přes celý restaurační lokál svým nepřeslechnutelným barytonem oznamoval, jak dobře v prostorách označených dvěma nulami pořídil, s mými 185 centimetry výšky bych nejraději v mžiku zmizel pod jídelním stolem. S časovým nadhledem mi však všechny podobné situace připadaly naivně půvabné.

Pepa byl typický starý paličák. Nevybavím si jediný moment, kdy by si ode mě nechal poradit. Když jsem ho po mém několikátém doporučení, aby si na příští výlet za tropicky letního počasí oblékl lehčí či ideálně žádnou bundu, opět viděl z domu vycházet v téže, kterou nosil i za třeskutých mrazů, na post dobrého rádce jsem potupně poražen rezignoval. Pepova obnošená parka prý měla perfektní, velké kapsy. Proti takovému argumentu přece nemáte obrany. Já v té 35stupňové výhni svůj názor hájit nedokázal.

Pepovým oblíbeným tématem byla otázka jeho pozůstalosti. O té se neopomněl zmínit snad při každé delší verbální odmlce. Zákonného dědice v širším příbuzenstvu měl. Mimo něho však v průběhu naší známosti poslední vůlí (rozuměj ústně) stihl podarovat většinu z těch, na které se rozvzpomněl. Jednou se mohl těšit odvěký soused, jindy prsatá dcera bývalé kolegyně. I na mě onehdy přišla řada.

Což o to… S přihlédnutím k rozložení sil na šachovnici života by to možná dávalo jakýsi smysl. Vědom si Pepovy nadstandardní pozůstalostní štědrosti jsem však tuto informaci vstřebal s cudným úsměvem a lakonickou poznámkou: „Fajn. Opatřím si pořádnou šrajtofli a finančního poradce, ať potom vím, co si s tím balíkem počít.“

Jak velký ten korunový balík je, věděl jen Pepa sám. O konkrétních částkách čas od času padla zmínka. Rozpětí těch hodnot však bylo zatraceně nicneříkající. Zlé a závistivé jazyky prý za Pepovými zády šeptaly cosi o naškudlených 80 milionech. Pepa se mi v důvěrné chvilce doznal nanejvýš k 80 tisícům. – Osmdesátka bylo zjevně první numero, které ho při jeho obvyklém majetkovém tlachání pokaždé napadlo.

Jako možný budoucí multimilionář se pár dní po Pepově skonu vskutku necítím. Pošťáka s doporučenou obsílkou od notáře nevyhlížím. Ale znáte to – nebo třeba neznáte: Co kdyby…?

Ponechám vaší fantazii, aby si sama utvořila barvitější představu, jak složité společné počínání s mým známým bylo. Jen prostá komunikace mě, bytostného optimisty, s ním, dožívajícím zarytým skeptikem, byla veskrze strastiplnou.

Jednou obdivuhodnou dovedností ale Pepa stále vládl. Přes všechny komplikace způsobené nedoslýchavostí dokázal bravurně navázat přirozeně empatický osobní kontakt. S kýmkoli – s partou dvacetiletých studentek i se stodvacetiletým vrátným. V tom nikdy nezklamal. Moc nevím, jak nebo čím to dělal, ale až budu velký, tohle bych chtěl vážně umět.

Ač jsem se jí po celou dobu svým způsobem bránil a sám byl v komunikaci patřičně zdrženlivý, abych naše nesouměrné partnerství nadmíru neprohluboval, byl jsem známým telefonicky kontaktován podle jeho aktuálního rozpoložení někdy několikrát týdně, jindy i několikrát denně. Tento styk byl natolik intenzivní, že po něm v mém životě zbyla citelná, nezacelená mezera. Než jsem dostatečně rozpoznal okolnosti, proč se tak děje, dočkal se známý za své počínání ode mě párkrát i ostřejších výtek.

Šlo však o pouhé střípky rozmrzelosti způsobené mým počátečním tápáním v kulisách situace. Přesto, že já byl známému nadupaným motorem a on mně zataženou brzdou, teď na konci mohu a musím prohlásit, že těch našich společných několik let byla ta pravá jízda obsahující vše, co takové sousloví vyjadřuje. Co jsem se dříve bránil v soukromí vyslovit, musím dnes před celým světem napsat: Pepo, měl jsem Tě také rád!

Každý z nás byl takříkajíc z jiného světa, avšak jedno společné jsme přece jen měli. Oba jsme žili sami – bez žen, bez dětí, moderním pojmenováním singl. Cennosti v podobě vlastních rodin jsme si ze svých subjektivních pohnutek a příčin do té doby nechtěli nebo nedokázali obstarat. A pokud vám to bez nápovědy ještě nedochází, dospěli jsme k nosnému námětu tohoto textu. K důvodu, proč tohle celé píšu.

Můj známý zůstal na sklonku života zcela opuštěný. Sousedé, bývalí spolužáci, kolegové ani žádní jiní nejsou rodina. Tu nedokáže nikdo a nic nahradit. Před zákonem, ale hlavně před životem. Přijdete-li o rodiče a nemáte sourozence, partnera či partnerku ani vlastní děti, pár blízkých vám vezme stáří a smrt, ocitáte se ve světě plném lidí, ale stejně úplně sami.

Kolik jsem od mého známého vyslechl omluv za jeho neodbytnost. Mé telefonní číslo však ve skutečnosti nevytáčel on, ale ta podlá stvůra – jmenuje se samota.

Nemá svaly, nemá zbraně, přesto… Jak silná a nelítostná ta saň asi umí být, když přiměje kdysi hrdého a sebevědomého člověka k upřímně naléhavým nářkům, že už nemůže přežít svou samotu?! A málem až k prosbám, ať nedopustíte stejnou chybu – nenecháte to u vás zajít do stejně nešťastného samotářského epilogu.

Jsem rozený sólista. Snad ten individuální styl celkem slušně ovládám. Snese-li někdo sám sebe v liduprázdnu, jsem to já. Doživotní samota je ale i pro mě těžký protivník. Možná ještě hůř: mám z ní strach.

Ano, viděl jsem ji na vlastní oči. Slyšel jsem ji na vlastní uši. Měl jsem možnost si na tu ryzí, zhmotněnou samotu doslova sáhnout. A věřte mi bez výhrad, není to milá a sexy společnice. Přivine se těsně… ale nepohladí, nepolíbí, slůvkem nepotěší. Ani kafe neuvaří. Vyhněte se té bestii obloukem, není o co stát. Nechme samotu o samotě – a nebude proč se jí bát!