Otevřený dopis českým hokejovým reprezentantům

Tento úvod k původnímu textu obsahově nepatří. Stejně jako válčení do civilizovaného světa. Současný nejznámější ruský influencer si ho však chladnokrevně vybojoval. Zkusme to alespoň tematicky. Po zásluze stručně…

Předřazení těchto pár vět mě materiálně ani morálně nezpustoší. Motto dne: Hokej se hrál před Putinem – hrát se bude i po něm. Myšleno, jak napsáno.

Naši hokejisté stojí za hodnotnější zamyšlení. A za strhující perex…

__________________

Tak jste se, chlapci, zúčastnili. Coubertin by z vás měl radost. Já pro vás, páni hokejisté-reprezentanti, mám jediná možná, upřímná, precizně uvážlivě volená slova: STOJÍTE ZA HOVNO!

Milejší oslovení mě ani po přiměřeném časovém odstupu od vašeho posledního olympijského klání vážně nenapadá. Hokejisté byli vždycky tvrdí chlapi. Pokud vás tato slova nadmíru rozjitřují, bude problém větší, než se zdá.

Stále hráčsky aktivní Jaromír Jágr oslavil v den vašeho olympijského vyřazení 50. narozeniny. Lacině sarkasticky dodám, že jste mu mohli dopřát o něco hezčí dárek. Vlastně je to v něčem až symbolické.

Tenhle svůj projev jsem si v duchu zvolna sumíroval asi od poloviny vašeho vyřazujícího utkání se Švýcary. Nějak jsem od té chvíle v pozitivní obrat zápasového výsledku nevěřil. Po letitých zkušenostech s vaším účinkováním na vrcholných akcích se mi vám už prostě věřit nedaří. Sorry.

Přísahám, že jsem mezi vaším závěrečným vystoupením v Pekingu a zplozením tohoto textu nerozklikl a nepřečetl jediný článek či komentář k tématu. Chtěl jsem si zachovat čistou mysl, nenechat se svést na scestí, nepodlehnout zoufalství ani falešným nadějím. Jedná se o mé ryze osobní dojmy a postřehy. Nejsou nikterak tendenční ani oportunistické.

Počítám, že se opět vyrojí zástupy amatérských komentátorů i bytostných trollů. A předesílám, že je mi vskutku lhostejno, do kterého ranku se s pomocí boží, potažmo s přispěním veřejných čtenářů má promluva k vám zařadí.

Nejsem hokejový znalec – věnuji se jiným sportům. Pozoruhodných fyzických výkonů jsem dosáhl v jiných aktivitách. Měl jsem při nich jediného skalního fanouška: sebe samého. Vystačil jsem si s ním. Celé roky – i ty pro Česko neslavné – jsem hokej sledoval a fandil. Ani ve velkém zklamání jsem nikoho nesoudil. Dnes však musím. Asi poprvé a naposledy.

Kdo jsem a co mě opravňuje pouštět se do tak ostrého výpadu vůči vám? Jak jsem už psal: jsem divák a fanoušek. Jsou nás miliony. Miliony těch, u kterých ve skutečnosti celý kolotoč profesionálního sportu začíná a končí. Ano, je to tak. Bez námi odvedených daní, námi shlédnutých reklam, námi uhrazených televizních poplatků, námi nakoupených vámi propagovaných produktů byste se mohli klouzat na rybníku za vsí. A na chleba si vydělávat jakkoli, jenom ne hokejem. To není výtka ani výčitka – pouze holý fakt!

Coby hokejový divák a fanda si dovolím letmé obecné zhodnocení: Pamatuji doby, kdy na světových turnajích outsider proti favoritovi musel takříkajíc „umět zahrát“, aby měl alespoň teoretickou šanci s notnou dávkou štěstí zvítězit. Vyžadovalo to od něj přísně strategický, ne vždy divácky vděčný způsob hry, který mu umožnil nabourat a zdolat bravurní herní styl favorita. Platilo to i v zápasech proti nám Čechoslovákům, později Čechům. Něco takového dnes naši soupeři nepotřebují. K tomu, aby nás porazili, jim už stačí pouze obyčejně hrát.

Odbuďte si mediální povinnost v pozápasových rozhovorech. S jakkoli pohaslým tónem hlasu, s jakkoli skelným pohledem nám povězte o smolně slepených inkasovaných gólech, o pucích odrazivších se na hokejky soupeřů, chybějícím štěstíčku… Nezabráníte tím v mých úvahách o tom, co se se současným českým hokejem děje, případně se s ním už definitivně stalo.

Nepopiratelně míří směrem dolů. Zatím se světových turnajů účastníme. Vážně nerad bych se dočkal české absence v nich.

Že STOJÍTE ZA HOVNO, jsme si už řekli. Toho se držme – mějme to za premisu celého pojednání. Lepší ani při nejlepší vůli nevypotíme. Pohlédneme-li na sousloví jako na slogan – výstižný, zapamatovatelný, emoce vzbuzující – pro tento případ jsme nalezli svatý grál. Stále však v průvanu poletuje otázka proč. A jestli vám to alespoň malinko nevadí.

Aktuální setrvalý hokejový průser má jistě nějaké základy, je důsledkem určitých vstupních faktorů. Nejedná se o dočasný výkyv, jde o systémovou chybu. Transformace z globálně nejlepších ve výsledkově (už asi) podprůměrné v rámci světové špičky během nemnoha let je docela sešup. Co, nebo spíše kdo za něj může? Až dočtete, podívejte se do zrcadla. A chvíli před ním vydržte. Snad vám to dojde…

Ne, opravdu to není geopolitickou situací, globálním oteplováním, pandemiemi, zákeřně proměnlivým bio indexem ani ničím ostatním. Je to jen a pouze vámi, páni hokejisté.

Co se s vámi děje? Zkusme podumat… Nic to nestojí ani nebolí.

Nechce se mi věřit, že by hokejové schopnosti českých hráčů během jedné, dvou dekád natolik ochably. To by byla sakra rychlá lokální evoluční přeměna. Od počátku světa rekordní! To psisko vyhrabeme jinde.

Možná je na vině současné zprůmyslovění profesionálního sportu. Ano, žijeme v proklaté době konzumu – ten zasahuje všude a ovlivňuje dění v každé oblasti dnešního světa. Ta konstelace všech životních proměnných je velmi nebezpečná až zhoubná.

Mám smutné tušení, že nejednoho z hráčů současné generace v jeho sportovní kariéře udržuje velmi uspokojující finanční zajištění. Nikoli ta bájná láska ke sportu, touha po obdivu a uznání. Možná dnešní sportovec smýšlí striktně pragmaticky – více rozumem, méně srdcem.

Chápu, že taková myšlenka může mnohým připadat jako rouhání. Ale proč předem zatracovat jakoukoli možnost vysvětlení krizového vývoje? Nalijme si i jakkoli zakaleného vína. Pokud se mýlím, ať jsem klidně za pitomce. Jistě tím nenaseru tolik lidí jako reprezentační hokejista zpackaným zápasem či šampionátem.

Rozviňme tu kacířskou úvahu kousek dál…

Co třeba zrovna vy? Jak to máte v hlavě nastavené? Zítra, pozítří, za týden bude další zápas, další smlouva – a další výplata, že? V korunách, dolarech, eurech, rublech. A tak stále dokola – roky, celé desetiletí… Čas strávený vrcholně-sportovní činností rozhodně nelze v konečném porovnání se světem mimo tolikrát skloňovanou sportovní bublinu hodnotit jako hmotně prodělečný. U každého z vás účastníků olympijského turnaje nepochybně.

Ano, za placku (medaili) by byla nějaká kačka navíc, ale co už… Nikdo nemůže mít všechno. – Neběhá vám hlavou třeba něco v takovém smyslu?

Co když si tam někde uvnitř říkáte: Jsem skvělý profi hokejista. Nároďák mě neživí. Repre dres do konce zápasu propotím tak jako tak. Proč bych se zrovna kvůli tomuhle jednomu puku musel zmrzačit? Radši ho pustím. Dojedu až ten další. A jako bonus si na stará kolena pošetřím klouby. Olympijská medaile by mi sice slušela, ale já plánuju v delším kariérním horizontu. Když bude, bude. Když ne, svět se nezboří. Vždyť Pollert ji dokonce prodal…

A zítra, pozítří, za týden bude další klubový zápas, další smlouva a další výplata. V korunách, dolarech, eurech, rublech. Sportovně-průmyslový kolotoč se prohranou olympiádou přece nezastaví.

Nikdo netvrdí, že vás hokej přímo nebaví. Určitě baví – ale občas možná jen na 90%. Taková hodnota by skvěle fungovala asi všude jinde, jenom ne ve vrcholovém sportu. Ve stále vyrovnanější konkurenci je i 95% málo. A propos, vrcholový sport je od slova vrchol – a ten má odjakživa 100%.

V popsaném jevu jste vy – hráči kolektivních sportů – oproti individuálním disciplínám v jisté výhodě. V celém týmu se nikoli stoprocentní individuální výkon snáze maskuje. A ještě snadněji kolektivně omlouvá.

Do hlav vrcholových sportovců nevidíme. Čert ví, co se vám v nich odehrává. Svět se mění. Ten sportovní jakbysmet. Za vším hledejme člověka. Oním člověkem tu jste vy.

Těžko rozeznat, zda si ponecháváte onu výkonnostní rezervu, či na soupeře z jakýchkoli jiných příčin vážně nestačíte. Tak či onak, ten takřka hmatatelný hlad po vítězství, který doslova čišel z generace Jágrů, Hašků, Růžičků, Šlégrů, Ručinských a jim rovných, z vás zkrátka necítím. Co s tím?

Hoši, kontrolní otázka: Historie zná haldy příkladů, kdy si aktéři vám podobní nejprve museli dostatečně uvědomit a bez vytáček přiznat, že opravdu stojí za co…? No jistě – za hovno. Točí se o nich filmy a jsou to kasovní trháky.

To defaultní nasrání na sebe samého odnepaměti pomáhalo odstartovat cestu směrem vzhůru. Možná silněji než dnes tolik protěžované sebevědomí. To je určitě také prima, ale napřed je třeba něco skutečně velkého a nezapomenutelného dokázat. Zapsat se do dějin. Obráceně to nefunguje. Nabízí se však jiná kruciální otázka: Jste něčeho takového vy – moderní sportovci – vůbec schopni?

Ta rovnice je přitom dokonale fér. Český národ umí parádní výkon a výsledek ocenit. Věnujete se sportu, kterým Češi dokážou žít. Proti všem výše zmíněným věhlasným jménům ani největší pokrytci, co znám, neřeknou popel. Protože by sami byli za hlupáky. Ale musíte jim dát tu šanci. Pak vás budou nosit na rukou. Přivezte tu placku a žádný covid nebo drahé složenky nám společnou radost nepokazí. Uvidíte, že u jedné medaile nezůstane. Sportovní magie takhle čaruje.

Česká společnost může být v různých věcech bůhvíproč rozpolcená, v hokeji je však stále jednotná a nerozdělitelná. Využijte toho a strhněte ji na svou stranu. Potřebujeme se navzájem. Tu symbiózu hráč – fanoušek ale můžete a musíte obnovit vy, kdo máte puk právě v tom okamžiku na své hokejce. Vzpomeňte si na to, až budete přijímat přihrávku nebo dojíždět volný kotouč. Prosím vás o to.

Možná vám schází motiv – správný motor, který by vás hnal kupředu, za úspěchem, až na vrchol. Musíte si však nalézt a zažehnout každý svůj. Kdokoli jiný vám smí pouze napovědět, kde má ten váš motor startér. Zkusím to i já…

Dnes, když pro vás dávám do kupy tenhle vzkaz, jej píšu vlastně zcela naslepo. Kromě Jana Kováře, tedy mého jmenovce, a snad ještě kapitána a brankáře, kteří ze soupisky přirozeně hierarchicky vyčnívají, si zpaměti spolehlivě nevybavím jediné celé jméno hráče vašeho olympijského týmu! To je přece ostuda jako hrom. Ale čí ostuda? Moje?

Před téměř čtvrtstoletím jsem hokejistům na olympiádě také fandil. Tehdy bych během turnaje i dlouho po něm vysypal z rukávu jména všech českých reprezentantů. I po těch letech by mi jich do plné sestavy mnoho nescházelo.

Víte, čím to je? Tomu se říká sláva, pánové. Žádná „polní tráva“, ale opravdová a poctivá. Vašim předchůdcům za ni stálo trpět – zabojovat o sebevíc ztracený kotouč, vrhat se do soupeřových střel, dohrát a vyhrát turnaj třeba se zlomeným malíčkem…

Když hráči nastupovali, každý z fanoušků tenkrát věřil, že jdou ten zápas vyhrát. Chlapi na ledě tu víru museli cítit. Ta energie proudila obousměrně.

Možná při hře schytali nějaký šrám navíc, možná jim dnes občas v zádech nebo koleni škloubne o něco silněji. Ale zeptejte se jich, kdyby mohli vrátit čas, jestli by tehdy o pár procent ubrali.

To jediné a největší, čím jsem se jim jako pouhý divák a fanoušek mohl odměnit, bylo zapamatovat si jejich jméno. A já jejich jména nosím v hlavě moc rád.

Tak se teď a tady ptám vás, pánové: Stojí vám za to, abych si pamatoval také vaše jméno? Místo ve své hlavě pro něj ještě mám. A nejsem sám. Jsou nás miliony.

Ale co to plácám… Vždyť jsem nechtěl nic jiného než vám komunikačně úsporným, hulvátsky bezduchým způsobem sdělit, že STOJÍTE ZA HOVNO! Povedlo se?

Fanda Radek