Lajkuj, sdílej, odebírej. Teď, nebo nikdy!

Tak, vážení, a je to tady. Tímto okamžikem se toho spousta mění. Možná si raději zapamatujte, kde jste a od čeho jste se k mému blogu odtrhli. Bude se vám to hodit, až o tom jednou budete vyprávět svým dětem nebo vnoučatům.

Já se totiž stávám veřejně známým, úspěšným, užitečným… Vy mi k tomu pomůžete. Pozor – z procesu nemáte úniku, ať už se rozhodnete jakkoli. Ale hezky popořadě. Abych nezapomněl: Jste skvělí a moc vás miluju!

Snad se vám asertivní perexový nájezd nejeví příliš přímočarý či nátlakový. Neměl by. Jednám podle všech dostupných návodů a doporučení. Každý „life nakopávač“ Dzirasa, Moric nebo Jelínek dnes do vás hustí, že nesmíte ani na okamžik zapochybovat. Proto já už budu dělat cokoli, jenom ne pochybovat.

Můj text je pořádný kus čtení. Asi jeden z nej na iDnes vůbec. Nepomohlo, že nespočet sexy několikanásobných a postupně rozvíjejících přívlastků ve finiši padl za vlast a můj společenský vzestup. Ještě chloupek a bylo by to na kompletní tým včetně agenta, editora, nakladatele, maséra, vizážistu, pedikéra… Premiérovy „čau lidi svodky“ se v tomto příměru skutečně jeví jako slabý čajíček pro batolata.

Ne, vážně. Pokud právě nemáte rozumně času nebo nejste poněkud free mentálně nastaveni, raději si můj blog schovejte do záložek a nezapomeňte na něj. Nechte si ho třeba na sychravější den… nebo na velkou. Nemyslím přestávku a myslím hodně velkou. Ostatně vaše pohotovostní přítomnost na onom zařízení může být v přímé konfrontaci s mým textem nanejvýš příhodná.

Když už něco dělám, tak pořádně, ať mám čisté svědomí. Ale sami poznáte, že sem všechno více či méně zapadá. Místy se pokusím poškádlit vaši bránici. Smích prý léčí – tedy vám vlastně přinejmenším prodlužuji nebo zachraňuji život. Zadarmo to však jistě nechcete. A morální kasa vás čeká až na konci.

Průvodní snímky nesuďte současným okem. Na sklonku minulého milénia neměly ambici stát se instagramovými šlágry. Kinofilm v páru s prostým kompaktem dělaly i nemožné, aby zachytily ony scény.

Je na místě, abych se pokusil definovat svůj obecný náladostní status. Tedy vůbec nejsem zahořklým fouňou hudrajícím nad vším živým i neživým v okolí. Svět a jeho součásti přijímám s až překvapující pokorou, určitě též s dostatečným vědomím své omezené šance na nich něco podstatnou měrou změnit. Jsem optimista a jedinec přejícný. Dlouhým vývojem jsem si vypěstoval soukromé přesvědčení, že budou-li se kolem konat euforické orgie, mohla by kapka toho štístka potřísnit i mě.

Letmým pohledem do historie mého blogu zjišťuji, že jsem dosud vesměs psal jen samé blbosti. No dobrá – jedna výjimka možná potvrdila pravidlo a já se ocitl ve světle zdejších ramp, když redakce povýšila mé pojednání mezi doporučené k přečtení. Asi jsem tehdy hlouposti psát chtěl. Dnes už na ně nemám čas!

Nemít čas. …Co všechno to může znamenat. Buď už to víte, nebo na to jednou přijdete.

A pak také slavím výročí. Je tomu rovných 10 let, co jsem svůj blogový účet oživil prvním příspěvkem. Vzal jsem si na paškál již stabilně přetrvávající fenomén jménem Leoš Mareš. Tenkrát můj počin neměl žádný cíl, natož pak konkrétní či bohulibý. Dnes ho ale má. A nebesky jasný.

Zcela mimochodem, než se pustíme do vážné práce… S Leošem Marešem mě pojí jeden vzdálený nedůležitý moment. Po mém zrodu naši volili mé křestní jméno mezi Radkem a právě Leošem. Nakonec se přiklonili k Radkovi a já s tím dnes nemám potíž. Ty tam v dávném zapomnění zůstaly vzpomínky na občasné dehonestující průpovídky některých mých dětských vrstevníků, příkladně „Radek – zadek“. I tuto drobnou připomínku těchto událostí s vámi sdílím takřka ve stoicky budhistickém rozpoložení. …Smradi mizerný, mrňavý!

Leoš je stále showbyznysmen par excellence – o tom se všeobecně ví. V posledních dnech svůj věhlas ještě navýšil dosažením mety pasující jej do pozice živoucí legendy, přinejmenším tuzemské. Jako první Čech postující výhradně v češtině na sociální síti Instagram překonal hranici 1 milionu sledujících, pro anglofily tzv. followerů.

Až bude někdy kolem méně uší, resp. očí, s chutí vám povyprávím, co si o této on-line hračce coby samozvaný duševní badatel obecně myslím. Nyní však držme kurz mého současného sdělení.

Překonávám svůj markýrovaný internetový ostych a přiznávám… Pokud se na jmenované síti po dobu psaní tohoto textu nerozpoutala nečekaná revoluce, mám tam svých followerů přesně 11 – slovem jedenáct!

Klidně se zasmějte. Já počkám… Na svůj okamžik jsem čekal dost dlouho – ještě chvíli to vydržím.

A rovnou první dávka uzemňujících faktů na zklidnění: Ach, moji milí (krapet familiárnosti přežijete), kolikpak jste už četli příběhů či zhlédli filmových trháků, kde tematického vrcholu dosahují jedinci šťastným prsem odkojení? Tací, kterým od kolébky zlátne v rukou vše, co uchopí? Vzpomínáte řádně ztuha, viďte? Země happy endů je outsiderům zaslíbená. Svět dychtí po nýmandech s doutnajícím potenciálem. Souhlas? Jedeme dál…

Nepiďme se nutně po verdiktu, zda to není poněkud málo, proč a nač… Faktem je, že si dosavadní aktivitou na Instagramu svou 11člennou komunitu náležitě hýčkám. Jsou totiž – stejně jako vy – všichni naprosto úžasní. Když něco nového rok od roku, měsíc od měsíce na svůj účet přidám, všichni zcela konzistentně přesvědčivě souhlasí. Mlčení přece odnepaměti znamená souhlas.

Abychom však byli zcela korektní. Pokud jste se v takové situaci nikdy sami neocitli, vězte, že takto úzce vyhraněný zájem o vaši instagramovou existenci skýtá i neopakovatelné možnosti. Svůj účet můžete třeba kdykoli bez náhrady smazat, aniž byste tím kohokoli zklamali, ba dokonce zarmoutili. To jsem sice zatím neučinil, ale příspěvky na něm se opakovaně objevovaly a zase mizely přinejmenším silně nestrategicky.

Ale ano… Na okamžik přímý tok informací pozdržme a lehce odbočme.

Pakliže váš tamní účet zavání novotou a počty vašich sledovatelů kolísají v řádech jednotek či desítek, máte jedinečnou příležitost sledovat i detailní dění na něm. Tak jsem i já odhalil nejedno slavné jméno pokoušející se upoutat mou pozornost a navýšit o můj hlas zástup jeho followerů.

Nepochybně se jedná o dílo najaté agentury. Jinak bych si právem musel myslet, že naši zákonodárci nemají v Poslanecké sněmovně příliš mnoho na práci, když mají čas na aktivaci a následnou takřka synchronní deaktivaci sledování mého účtu.

Už vidím v živých barvách scénu, jak právě znějící plamenný interpelační projev prořezává hvizd konkurující proslulému „dvouprsťáku“ z produkce Dáši Havlové, následovaný pokřikem jednoho z přítomných poslanců: „Kámo, mrkni na toho Psala na instáči – je boží – toho musím mít!“ Načež oslovený spolustraník stejně bujaře přitakává a následuje svého parlamentního druha v mém sledování na síti.

Instagramem rozpoutaný povyk tiší až napomenutí přicházející z dolněkomorového umpiru od sněmovního předsedy Vondráčka. Pozdě – sledovací proklik dvou zákonodárců už mám… Do následujícího dne, kdy dle agenturou nastaveného algoritmu jména obou představených z řad mých asi 20 tehdejších sledovatelů mizí jako pára nad hrncem. Mizí navždy. Jejich pokus vejít do mé přízně v tomto případě vychází naprázdno.

Tak probíhá placené „průmyslové“ nahánění followerů, kteří jediní jsou jakýmsi pomyslným sociálně-síťovým platidlem. Neblahým důsledkem takového počínání pak mohou být nehojitelné šrámy na běloskvoucích idejích instagramového novice.

A propos, jména obou politiků i jejich partajní příslušnost znám. Vyzradím je odhadem po perných dvou hodinách waterboardingu… (Neplést si se snowboardingem. Při něm to jde s člověkem také z kopce, ale vodní skupenství je odlišné.) Nebo – jsem také obchodník – za 100 tisíc followerů.

Obvykle vás instagramový uživatel na svůj účet láká osvědčeným motivem. Lhostejno, zda super fotkou nového autí v podzimním hávu karlštejnského podhradí, nebo smysluprostým společenským klišé, podle kterého by dotyčnou personu měl sledovat přece každý. Skoro by se chtělo říci, že tak to má a musí být. Skutečně má a musí?

Známe nespočet typů obsahu instagramových příspěvků. Mnohé se notoricky opakují. Skalní follower je vděčný za fotografický důkaz, že jím sledovaný idol právě oslavil pětileté výročí partnerského svazku. Necelý rok nato stejně vřele opěvuje report o dvouletém výročí nového vášnivého vztahu téže osoby.

Zbytečné polemizovat, že sociální sítě jsou z většiny o jménech. Ani ne tak o lidech, protože někoho skutečně znát je docela jiná disciplína než ho vidět v televizi, slyšet v rádiu nebo sledovat na netu. Snímkem manželky či manžela bez monoklu pod okem sice možná sledovaný ještě zvládne přesvědčit veřejnost, že domácímu násilí neholduje. Avšak partnerovo zkázonosné vytrvalé neukládání obuvi do botníku, případně partnerčino mačkání zubní pasty zprostředka vyčtete ze strnulého pohledu zvěčněné osoby jen stěží.

Před časem postnul na Twitter populární rozhovorista Martin Veselovský snímek, na kterém má přes rameno přehozený vánoční stromek. Výjev evokoval titulní záběr z arnoldovského filmu Komando, kde Schwarzík stejným ledabylým způsobem nese odvětvenou kládu zvící telegrafního sloupu.

Dobrý fór, o tom žádná. Především však od jeho autora Martina. Příspěvek sbíral lajky po tisících. Třebaže bych já na zádech stěhoval Petřínskou rozhlednu, sousedův pes by možná zaštěkal. Máte-li jméno mimo síť, na ní budete zářit. A Martinovi radím pustit se do malování. Čehokoli, kdekoli, jakkoli, čímkoli, třeba poslepu – na odborné pojmenování nově objeveného výtvarného stylu je vždy času dost. Obrazy budou hit.

Můj instagramový účet aktuálně nabízí svůj specifický obsah. Ten žel nemá smyslnou tvář ani bujné poprsí – další prověřené magnety hodné masového sledování. V tom se jistě ani výhledově nezmění. Nežehrám, konstatuji. Ke coming outu se nechystám. Zasvěceně však predikovat dlouhodobější směřování jakéhokoli internetového média je vpravdě šarlatánství. Ale nějak to vymyslím… budu muset. Přestože je nynější či budoucí náplň mého účtu v kontextu této výzvy veskrze irelevantní, otevírá se tu jedinečná příležitost teprve udat konkrétnější směr. Dejte mi k jeho volbě mandát.

Paběrkových hrátek jsem se již sytě nabažil a momentální limitující stav hodlám změnit. Mám plán: Rád bych řady svých instagramových stoupenců radikálně rozšířil. Ať již s politickými zástupci, či bez nich. Především však s vámi.

Když plán, tak i daná čísla… ať máme kam rázně vykročit. Ano, máme – jedeme v tom společně. Pro začátek bychom chtěli už zmíněných odrazových 100 tisíc sledujících. Je to smělá vize, ale kde by bez takových byl dnešní svět, viďte? Jak říkám – je to začátek. Jinak samozřejmě stíháme Leoše.

Mysleme pozitivně: Numericky vyjádřeno – Leoš má mega+, já už svých 11. Ne, vůbec mi neutekl… jen jsem mu dal solidního „fóra“. Ale zatím mu nic neříkejte. Působí tak šťastně, nekažme mu to. Jste báječní!

Tyhle průběžné hromadné projevy obdivu a lásky k vám jsem odkoukal od svých slavných idolů. Jen co si takhle v kvapu vzpomenu, miluje mě Lucka Bílá, Leona Machálková, Hanka Zagorová, Michal David… Je to fajn. A u prvních tří vzájemné.

Stále se tu točíme na pozitivním myšlení… Když budete mít čas a odvahu, mrkněte do mého minulého blogového příspěvku, ve kterém se pasuji do pozice legendy. Barvitě v něm líčím jeden, respektive dva dodnes (dost možná celosvětově) nepřekonané sportovně-technické výkony. Vše v článku uvedené je pravdou – jedna rozhodující skutečnost v něm však schází.

Tehdy se k dosažení takových výsledků zkrátka sešli dva blázni, kteří by během soutěžního víkendu raději vydechli naposled, než by to, jak se říká, ošulili. Toho blázna mám v sobě stále, nikam se neztratil. Není snad předobraz typického blázna zhmotněním neutuchajícího optimismu?

Mám nápad! Petr, zbývající ze zmíněných bláznů, dnes šéfuje rallyové Bohemce. Tak až budu mít na svém Instagramu těch šišatých 100 „táců“ sledujících, vyberu (samozřejmě extra regulérním losem) nejméně 10 z nich (tedy z vás). Těm pak na následující ročník Rally Bohemia (tedy s rezervou 2021, že jo) u Petra domluvím nějaký exkluzivní VIP program.

Že sami auťáky nemusíte? Nevadí. Nechte se třeba letos na Bohemku nebo jinou soutěž nenápadně vytáhnout (přemluvit). Tam pak při průjezdech závodních speciálů po očku sledujte partnerovy chloupky na předloktí, případně partnerčiny bradavky pod obepnutou blůzkou. Budou-li jevit zvýšenou aktivitu oproti standardnímu režimu, není těžké si domyslet, jakou radost dotyčnému přivodíte darem výše zmíněné atrakce.

Hm… Kdy jsem Petra naposledy viděl? Pozná mě vůbec? Poznám já jeho? No nic – bude, jak říkám. Howgh!

Ale že se ten byznys učím rychle, co? To se zatím jen zahřívám… Asi talent nebo tak něco.

Pro ty „váhavější“ z vás, kteří se ještě do tohoto okamžiku duchapřítomně nejali individuálního vyhledání mého instagramového profilu a jeho označení coby jimi sledovaného, uvádím jeho název a odkaz na něj:

psal.cz

https://www.instagram.com/psal.cz

Opět nemarněme čas a odhodlání zdůvodněním právě takového jména… Ale jo, bude to nějak souviset se psaním. Držme se však zadání, ať neztrácíme flow (viz highlight mentálního guru Mühlfeita alias pana českého Microsofta).

Nalijme si čistého vína, přátelé, a povězme si, na co nejspíš čekáte a v co jistě skálopevně nevěříte: Jak před vámi obhájím otázku, co z toho všichni budeme mít, a jak vás přiměji k mé dobrovolné podpoře.

Mé hulvátské já mě ponouká napsat jízlivé: A proč ne? Mé další, ironické já mi vhání na mysl kultovní filmovou hlášku mistra Donutila: A komu tím prospějete, co?! Oba argumenty jsou samo sebou předzvěstí či reakcí k vašemu imaginárnímu zamítavému postoji. Já však nechci být hulvátsky jízlivý ani lacině ironický…

Možná místy v textu působím jako ranař s rozhodností postav Clinta Eastwooda, leč v nitru jsem nečekaně poetická duše. Teď, při tomhle psaní, se vlastně i trochu bojím. Vůbec ne toho, že se po dopsání a zveřejnění nic nestane. To znám. Mám respekt naopak před tím, že se cosi spustí. …Ale přesto s klidem vyslyšte prostopášnou výzvu Dády Patrasové z české klasiky Vrchní, prchni: Udělej mu to!

Kdysi v dětství v rámci základního vzdělání po nás bylo češtinářským kantorem chtěno zvolit si dle libosti některého ze spolužáků a písemně jej charakterizovat. Sečtělý Standa mě ve své práci zhodnotil coby projevem nenápadného, leč překvapivě okolí vnímajícího klučinu. Tehdy jsem Stanislava z šíření pravdy nepodezříval. Věděl jsem, že do té slohovky prostě něco napsat musel. Jako vášnivý knihomol měl rejstřík povahových rysů románových hrdinů jistě nepřeberný a na mě tupě aplikovatelný. Nicméně dnes při zpětném ohlédnutí lituji, že jsem kamaráda Standu pro jeho nadpozemsky trefný odhad po zásluze netituloval Velký Vezíre.

Má výzva je nesporně originální svou explicitní formou, nikoli samotným obsahem. Nežijete-li mimo civilizaci, ani si neuvědomíte, kolikrát jste v drobných dávkách systematicky nabádáni k určité triviální akci – „lajknutí“ právě nasdíleného postu, případně k trvalému sledování konkrétního uživatelského účtu. Pro konzumenta příspěvků banalita, pro jejich autora však životně nezbytný smysl jeho konání. Fráze „lajkujte, sdílejte, přihlaste odběr“ je dnes takřka ekvivalentem pozdravu. Jejího notorického užití ve všech slovních obměnách se nezdráhají ani on-line šajby z nejpopulárnějších.

Neproběhne jediný den vysílání televizní stanice bez toho, abyste byli i opakovaně odkázáni na některou méně zásadní aktuální kauzu zpracovanou na příslušné internetové stránce. To se stále dokola opakuje 365krát v roce. Má to jediný účel – naučit vás onu stránku navštěvovat.

To jsou ony výstižné termíny: naučit, vycvičit, vychovat… Vás – ve vašem věku, s vašimi zkušenostmi, s vaším vzděláním – někdo takto šikovně maskovaným způsobem driluje. Já nic nemaskuji ani neskrývám. Jsem (moderně řečeno) zcela transparentní.

Ocitáme se v docela dechberoucí situaci, co říkáte? Existují před námi pouhé dvě možnosti vyústění zápletky, třetí cesty není. A nežádám toho od vás věru až tak mnoho – pouhý jeden sledovací klik na sociální síti. Máte-li svůj instagramový účet, kolik takových kliknutí jste už rozdali? Bez dlouhého rozmyslu, z rozličných pohnutek. A právě teď, kdy ho máte dát mně, jste světotvorně zodpovědní. Jen neudělat chybu! Nechtěl bych být na vašem místě – mít tu nadlidskou moc a tu vaši akurátní zodpovědnost.

Hlavou vám zní: Proč zrovna jemu? Proč ne jinému? Napadají vás nudně ohraná hesla o spravedlnosti, zásluhách, bezpracných koláčích… Jste buď se mnou, nebo proti mně. Ani jeden postoj mi nevadí. Trápil by mě pouze nezájem, jako každého správného influencera. Ale když už jste dočetli až sem…

Ano, je to takové „dobytí ráje“ reverzním způsobem. Dosud asi pokaždé byla na počátku lidská hvězda či hvězdička a její instagramová aktivita. Buď přirozeně „poctivá“, nebo agenturně komerčně podpořená. Ať je mnou zvolená cesta jakkoli netypická, jistě není falešná. Především je však originální. Jak často se v životě stáváte přímou součástí samotného vzniku originálu?

Co uděláte? Zakliknete mě hned, nebo raději klasicky počkáte, až jak se to se mnou vyvine? Budete jako akcionář zelenáč, který se odhodlá ke koupi cenného papíru až v momentě, kdy firma očividně profituje. Tehdy to už však zpravidla nebývá dvakrát moudrý krok – hlavní zisk a frajeřina se konaly včera. Mou podporou nezbohatnete, ale také nic neztratíte. Kéž by všechny dealy byly takto kavalírské.

Přestože se všemožně snažím, aby vaše finální rozhodnutí stran mé výzvy bylo pozitivní, stále vám ponechávám možnost volby. Má komunikace k vám je na hony vzdálená již poměrně profláknutým rádoby hackerským vyděračským atakům. Takových se mi ve spamu objevuje několik do týdne. Jejich obsah je vždy víceméně totožný. Prý buď zaplatím, nebo zveřejní aktuální přes počítač tajně pořízené nahrávky mého sebeukájení a dalších perverzností. Kdyby pachatelé zanechali funkční zpětný kontakt, odpověděl bych jim, že to, co uvádějí, není vůbec žádná pravda.

Potýkám se s tím již řadu let a přiznávám, že je to pro mě velmi žinantní téma. Jinak jsem v těchto směrech neobvykle obratný a činorodý muž. Navíc je dnes hodně otevřená a těmto aktivitám přející doba.

Ten problém se u mě objevil docela nečekaně a bez varování. Trápím se totiž s funkčností periferní části celého ústrojí. Přitom jsem ji nikdy v minulosti nějak výrazněji nepřetěžoval. Vyzkoušel jsem už řadu podpůrných prvků na znovuoživení neaktivní oblasti. Zvažoval jsem rovněž vyhledání odborné pomoci. Protože čím déle mé potíže přetrvávají, tím více je mi jasné, že na nápravu sám nestačím. Však život ještě nekončí a definitivně přijít o šanci na plnohodnotné využití počítače včetně webkamery by byla jistě škoda. Překážka bude nejspíš v softwarových ovladačích, které již v případě mé letité webky nebudou s novými Windows 10 kompatibilní.

Jsem tedy maximálně klidný. Protože již více let vlastním na mém PC nepoužitelnou kameru, zmiňované prasárny se touto cestou do nepovolaných rukou rozhodně dostat nemohly.

V tomto bodu může náš autorsko-čtenářský vztah bez okolků skončit. Možná jsem vás pobavil, snad nerozlítil. Už o mě nikdy nemusíte okem ani uchem zavadit. Ale je to skutečně ono, co chcete? Nečekali jste toho přece jen trochu víc? Strávíte 20, 30 minut času (někdo i déle, musí-li odbíhat k plotně či ke kopírce, nebo se bůhvíčemu pořád směje) čtením a nic nezvyklého tím nevytvoříte ani nezměníte? Upřímně, není to škoda? Ne moje… Vaše!

Když na věc pohlédneme komplexně, psaním trávím nepočítaně více času, ale vskutku tolik jako vy v konečném zúčtování ztratit nemohu. Napíšu blog – to jsem chtěl. Myslím, že docela povedený. Kdyby povedený nebyl, jak a proč byste se ausgerechnet na tomhle řádku jinak vzali? Ano, je to makačka, větší než číst. Ale opakuji – mé svědomí je čisté.

Logicky pokračujme: Pokud můj počin zařadíte do škatulky nesmyslů, pak jste skutečně jen ztratili čas. V takovém případě však stále můžete vše zachránit tím, že mě podpoříte na Instagramu a dál už jen namátkou budete sledovat, co se bude dít. A jestli vás navíc i trochu bavím… co jiného vám zbývá?

Mohli bychom všichni udělat to co já. Možná bychom Instagramu připekli servery… a vývojářům zadky k židli. Určitě bychom jim ale našimi statisícovými davy followerů řádně rozmazali statistiky. Klidně – můj hlas už dopředu všichni máte. (Snad kvůli tomu nebudu mít zle jako novopečený ČT radní Xaver poté, co neuváženě přislíbil svůj voličský hlas Václavu Klausovi jun.) Jen musíte být připraveni pro tu chvíli odhodit své obvyklé dekorum. Já mohu být někomu za blázínka či naivku, vy budete navíc za opičáka. No a co?

No jistě… Váš jeden followerský klik bude základ, ale bude to málo. Je to stejné jako u prezidentských, poslaneckých, senátních a všech ostatních voleb. Váš hlas de facto propadne, pokud se nepřidají další. Ale nerozjíždějte žádný multi-level ani letadlo. Jen třeba mimoděk zapomeňte zapnutý školní, firemní nebo obecní rozhlas a vykuckejte do něj adresu tohoto mého blogu. Pak ať se děje vůle… a mně zbyde aspoň špetka přesvědčení, že jsem si pozornost mas zasloužil.

Jak početná a rozvětvená je vaše rodina? Co bráška, ségra – jsou na instáči? Co vaše drahá polovička, tchán, tchyně? Tady ale fakt tuplem zlehka! Nepřipravte se touhle mou velkou věcí na příštích pár střed o ty vaše velké věci, nebo pravidelnou nedělní nadívanou husu u rodičů.

Pojďte blíž a neohlížejte se… Jen mezi námi – nemáte čirou náhodou někdo spojení na již pevně etablovaného člena tuzemské „síně slávy“, který na sítích promlouvá ke svým věrným davům a současně by se neroztřásl před neškodnou stárnoucí konkurencí? Pokud by se ten mezi svými tématy slůvkem zmínil, mohlo by to také přihodit milých 5… 10… tisíc…

Kdysi frčelo heslo: Iniciativě se meze nekladou. Nedávná roušková kalvárie prokázala našincovu kreativitu v exponovaných chvílích. Že sami nemáte Instagram? Ani to vás nezprošťuje šance být součástí. Založte si ho – jen kvůli mně. Je to snadné, zvládají to vaše dítka o školních přestávkách, sousedovic i při hodinách. Ona vám ráda pomohou. Možná vás to na něm chytne a uděláte tak díru do světa. A děcka budou čubrnět!

Coby potenciální budoucí veřejně známý týpek (titul osoba či osobnost odmítám) už pro vás mám jeden styčný bod. Doslova. Na své rovné padesáté narozeniny budu na Sněžce. Ten záměr mám od svých školáckých let, kdy jsme stejný výlet podnikli s mým otcem – taktéž v den jeho padesátin. Já tam půjdu nebo poběžím, stále se cítím v jakés takés kondici. Ale doporučil bych správcům lanovky dobře máznout lano a nezainteresovaným turistům zvolit náhradní cíl. Bude tam narváno. (Termín včas upřesním.)

Příliš se mi nechce ven s pravdou, co bylo primárním spouštěčem pro tohle mé podnětné blogové dílko. Zkusím objasnit.

Kdesi v hloubi mých předchozích článků zde na blogu je jako nikoli nosné téma k nalezení hrstka slov k pojmu charita. (Teď nehledejte – vážně tam jsou.) S filantropií či altruismem koketuji dlouhodobě. Náš influencerský etalon Leoš Mareš se v rozhovoru pro jedno periodikum zmínil, že dosažení milionu followerů znamená dobrou zprávu také pro charitu. Již dříve zavedl zvyklost darovat na bohulibý účel vždy v lednu nového roku korunu za každého svého instagramového followera.

Tentýž článek obsahoval rovněž hrubý neautorizovaný výčet Leošových příjmů pramenících z komerčních spoluprací na síti. A mně zkrátka ta charitativní koruna vedle uvedených čísel přišla málo.

Chápu, že Leošovy náklady na tvorbu tak atraktivního obsahu musejí být jistě astronomické. Však pouhý klíček od „rolsíku“ nebo „ferárka“ ledabyle pohozený v záběru jej stál hezkých pár „míčů“ peněz. V těch počtech však není fér se rýpat. I kdyby charitě věnoval jediný haléř, bude to pomoc zasluhující jen obdiv a vděk.

A vy už nejspíš tušíte, kam mířím. Chtěl bych mít tu možnost dát charitě koruny třeba dvě. Pochopitelně, že obchodní hodnota Leošova followera musí být jiná, než hodnota followera kohokoli jiného. Když je někdo lidem denně na očích nebo v uších, je to marketingový zlatý důl.

Když nejste veřejně vidět, máte (zaplaťbůh) zdravé obě ruce a nohy, nebo vám není alespoň 100 let, abyste mohli 100krát obejít dvorek a přitáhnout svým činem globální pozornost, jde ta charita docela ztuha. Pak musíte vsadit na to, co podle vás umíte nejlépe, a věřit, že to bude stačit.

Víra v sebe sama mi vlastně moc neschází. Nemá to co dělat s přemírou sebevědomí či dokonce namyšleností. U mě je to dáno jaksi empiricky.

Jako školák jsem se věnoval tehdejším běžným dětským aktivitám. Nic řízeně tréninkového, prostě jen celé dny strávené řáděním na kole nebo na lyžích. Když pak došlo na příležitostné měření sil pořádané podnikem – zaměstnavatelem rodičů, v obou zmíněných disciplínách jsem mezi svými vrstevníky k mému překvapení zvítězil. Ani jsem nevěděl jak.

Zkuste tipovat, jak jsem dopadl ve svém prvním automodelářském závodě, kterého jsem se jako kluk zúčastnil… No jasně, že jsem ho vyhrál! Ty ostatní, ze kterých mám ještě někde ve skříni stohy diplomů, mi už trochu splývají, ale na tenhle první nezapomenu. Byl jsem totiž v takovém zápalu boje, že mě za cílem museli fyzicky zastavit. Až teprve pak jsem zjistil, že jsem dojel první – během závodu jsem nevnímal nic než trať a autíčko na ní.

Nemějte potom v krvi ten celoživotní latentní optimismus, že je kdykoli možné vytěžit z minima maximum.

Občas zavtipkuju, že kdyby naši tehdy byli dost bohatí nebo prozíraví, byl bych dnes nejméně desetinásobným šampionem Formule 1 nebo nesčetněnásobným mistrem vesmíru v lyžování či cyklistice. Nebo tohle všechno dohromady. …Anebo třeba po tragické smrti a funusu se státními poctami. Na kdyby nehraju a nikomu nic nevyčítám. Našim už vůbec ne.

Ale teď bych chtěl, abyste mé předchozí věty o charitě totálně vymazali ze zřetele. Nemám totiž rád podmínky v jakémkoli provedení. A tady se jedna škaredá vynořila: Budu přispívat charitě za podmínky, že se stanete mým followerem… No fuj! To se nedá ani psát, natož pak číst. Staňte se mým followerem z platonické lásky, z legrace, ze vzteku, ze soucitu, z dlouhé chvíle, z recese, z horečky, z leknutí, z blbosti, z opilosti… kvůli čemukoli. Jenom ne proto, abych se mohl věnovat charitě. Je to taková drobná psycho klička, ale situaci to hodně odlehčí – oboustranně.

Padla tu zmínka o spravedlnosti. Tak o té to ani za mák není. Však to sami znáte. Můžete se snažit sebevíc, nepodpoří-li vás štěstí v jakékoli formě, neodrazíte se z místa. Však i životní příběh megahvězdy Leoše Mareše na samotném počátku odkazuje na šťastný sled událostí při jeho nástupu do rádia a dalším postupu v kariéře.

Já sem teď mohu napsat cokoli. Nebudu-li však mít kousek štěstí, že se vy – adresát mého textu – dobře vyspíte, nezmoknete, nepíchnete cestou z práce gumu a nebudete v rozmaru stát se mým instagramovým followerem, je všechna má snaha marná.

Proč právě já? …Hlavně asi proto, že jsem v tom nejtradičnějším pojetí slušný, snad nadprůměrně inteligentní (onehdy jsem v jakémsi neoficiálním zkusmém IQ testu pokořil hranici 140 bodů – asi nějaká zdařilá easy verze na pozdvižení sebevědomí), přiměřeně vzdělaný, s relativně širokým společenským rozhledem (dosahujícím cca 20 % rozhledu komentátora Jindřicha Šídla). Možná také proto, že jsem takříkajíc ve zralém věku (přesně ve věku Jindřicha Šídla). Jen moudrosti pozvolna pozbývám – před paní zubařkou hájím poslední vpravo dole.

Rozhled nabývám žitím a trvalým programovým doplňováním. S ohledem ke svému současnému pracovnímu zaměření vstřebávám svět sledováním vánočních poselství prezidenta Miloše Zemana i návodů na tvorbu slizu youtuberky Carrie Kirsten. Oba formáty zpravidla dostatečně pokrývají mnou potřebný informační rozsah.

Dle etikety a vládce šarmu Špačka zdravím (lidi i domácí faunu), ignoruji (jídlo spadlé na zem), upozorňuji (ženy na nezakryté ňadro), dávám (přednost), držím (dveře), pouštím (sednout)… Až do této chvíle jsem záměrně nikoho hanebně nepodvedl, nezradil, neokradl, nezranil ani nezabil. Žádný z těchto činů nezamýšlím ani napříště. A jako bonus mám vzhledem ke své někdejší profesi úspěšně zvládnuty legitimní psychotesty. Tak nějak bych nastavil lustrační podmínky pro influencery (včetně bonusových psychotestů). Prostě takové pověstné vysvléknutí do trenek.

Své nynější živobytí vám teď neprozradím – byla by to nepovolená reklama. Tohle však může být jedinečné promo pro iDnes. Když se nic nestane, tak nic. Když se však zadaří, každý se bude ptát: A kam to napsal?!

Bylo by fajn, kdyby se můj text prodral mezi redakcí doporučené. Ale znáte to… Muselo by to schválit vedení – tomu by to muselo schválit vyšší vedení – to nejvyšší vedení se určitě imrvére potápí někde na Kajmanech – a pod vodou se blbě zvedá telefon…

Možná mou výzvu nazýváte jednoduše drzostí. A já s vámi souhlasím. Jsem drzý chlápek. A víte co? Mně se v té škatulce docela líbí – asi z ní už nevylezu. Pojmenovat však můj počin jednoslovným termínem zavání zbytečně rychlým soudem. Než se vám tedy z mé drzosti začne úplně ježit mozek, dopřeji vám něco výjimečného. Ačkoli to jinak striktně nedělám, pustím vás teď na skok na exkurzi do mé hlavy. Nekouřit, nedupat, nepokřikovat!

Rozhodnutí pustit se do tohoto pokusu ve mně prošlo přísnou cenzurou. Přísnější než myslíte. O to jednoznačnější pak byl konečný verdikt.

Kdo mě více zná (není jich mnoho), potvrdí, že jsem velký solitér ve všech směrech. Na svůj věk určitě. Ale takový jsem byl vlastně odjakživa. Téhle své vlastnosti jsem si v minulosti dovedl dostatečně užít. Vždy jsem si nalezl něco, pro co jsem doslova dýchal. Ať to byl sport či cokoli jiného. S přibývajícími léty a postupným vývojem okolního světa jsem však přinucen i já měnit své priority. A tak se stalo, že se zrodily počítače, internet, sociální sítě… které neunikly mé pozornosti.

Je na místě doplnit, že jsem v IT oblastech ryzím samoukem. Ale zase bych to nebyl já, kdybych se do nich nezakousl s vervou sobě vlastní (rozený Býk). S nadsázkou rád říkám, že jsem ve většině počítačových dovedností na takové úrovni, že být o stupeň lepší, mohl bych se jimi živit. Jedna věc mi však na těch internetech doslova pije krev.

Čert vem všeobecnou zprofanovanost současných sociálních sítí nebo jejich využití coby prostředku k šíření zla všeho druhu. Od toho jsou jiní, aby se s tím popasovali. Já jsem mainstreamový uživatel. Uživatel informovaný, znající podstatu jejich fungování. A také znající předpoklady úspěchu na nich. Proto dobře vím, že standardní pílí se jejich miláčkem ani dobyvatelem nikdy nestanu.

Především nejsem tím správným produktem, který by na sebe upoutal potřebnou pozornost. A pak mi také na sítích – zvláště Instagramu – schází publikum. Zde ve vší nahotě vyvstává věkový faktor.

Internet a sociální sítě jsou moderní svět. Říká se o něm, že není pro starý. Diskutuje se, zda se do dění v něm ve větší míře ještě někdy zapojí i generace předinternetová – generace moje. Spíše odhaduji, že při setrvalém nastoleném vývoji do oněch věkových skupin budou muset dostárnout dnešní mladí. Já nejsem typickým předpadesátníkem. Kdybych jím byl, nejspíš bych nad vším jen poraženecky mávl rukou s poznámkou, ať se tam mláďata vyřádí.

Tak co se mnou, pakliže nemám v povaze házet flintu do žita, když brod je ještě daleko? Něco ve stylu (nikoli po vzoru!) zlaté hromosvodné nátury ministra zdravotnictví Adama Vojtěchů. Normální cesty k mé markantní konjunktuře na síti není, zkusme tedy nalézt jinou, velí mi má druhomízní umíněnost. (Senilita to ještě vážně není!)

A pojďme do toho, jak se říká, šlápnout. Nic neodfláknout. Dělal jsem to tak celý život – jinak to ani neumím. Když to takhle udělám, nakonec mi může být úplně jedno, jak to celé dopadne. Vlastní odpovědnost za výsledek svou poctivostí deleguji na vás. Já jsem svůj díl odvedl, naložte s ním teď dle vašeho vědomí a svědomí.

Dává to smysl? Co myslíte – jsem génius, nebo šílenec? Sám nevím. Ta hranice je často hodně tenká.

Tohle monstrdílo bude ready k publikaci počátkem letních prázdnin. To zemi vládne tradiční „okurka“, druhá vlna koronaviru prozatím v blaženém nedohlednu a (sorry) s mořem to letos nejspíš úplně neklapne… Široko daleko se nepohne list ve větru, možná se jen z hromady na hromadu líně převalí nějaká ta státní ekonomiku resuscitující stamiliarda. Koneckonců i Jindra Šídlo na dva měsíce ponechává politicko-společenské dění bez dozoru a verbálního pranýře.

Obrazně řečeno, co takhle si ze mě udělat papírovou vlaštovku a vystřelit ji na Mars, respektive na Instagram? Pak už jen šikovně přifoukávat a fandit, aby doletěla co nejvýš. Když už se ten kašpar (já) k tomu sociálnímu experimentu dobrovolně přihlásil… budete čekat na dalšího?

Nebo když už máme ten divný rok, proč ho neudělat ještě divnější? Divný extrém je mé druhé jméno. Jediné, čím tenhle extrém hrozí, je překvapení, úlet, fičák, bomba jízda… Nic horšího se stát nemůže. Pokud tedy upřednostňujete nudu před životem.

Budu lehce konfrontační… nelze jinak. Když zahloubáte ve vlastních pocitech, nenarážíte v něm na stopy skepse či prostého dojmu, že sociální sítě jsou jen jakousi bezduchou kratochvílí pro mladé a novodobým byznysovým nástrojem pro „vyvolené“? (Za vyvolené si dosaďte své vlastní kandidáty.)

Pokud jde o mě, vyvoleným v tomto smyslu skutečně nejsem. Nebo možná ano – záleží na úhlu pohledu. Nechci se příliš odkopávat. Není to nezbytné a působilo by to nepotřebně spekulativně. Snad jen prozradím, že jsem drtivou část svého profesního života strávil jako jeden malý dílek skládačky s označením IZS (integrovaný záchranný systém). Není podstatné, ke které složce jsem patřil. Ve výsledku mají všichni do systému zapojení stejný cíl – abychom se všichni v pořádku probudili do nového dne. Já se o to snažil o pár set dní a nocí více, než měří počtem slov tento text.

Kapesníků však netřeba – tu práci už nedělám! Byl jsem za ni spravedlivě královsky tabulkově honorován. Občas (myslím) pochválen, párkrát pokárán. Nekřisme historii.

Vím, že je stále tu – ta vaše síťová zodpovědnost. Ta je mým úhlavním protivníkem. Pokud existujete na Instagramu, jistě ji máte. Do puntíku propracovanou, jemně vybroušenou. Ona vám velí, komu like, komu follow, komu nic. Dáváte srdíčka hřejivým západům slunce, nostalgickým kruhům na hladině, šťavnatým řízkům jako kola od vozů, celebritám romanticky se vodícím za ruce – to jsou vaši instagramoví favorité. Ti si vaši přízeň zasluhují. Vyplatí se je i sledovat. Co kdyby ta flákota byla zítra ještě větší a ti dva se drželi druhou rukou…

Autoři si dali možná i desetiminutovou práci, aby vás jejich nejnovější post uchvátil. Natočili talíř do hezčí perspektivy, dvojice musela své selfie třikrát zopakovat, než byl úsměv u obou stejně zářivý. Ještě nedbale vtipný koment – fanoušku (i ty, Fanoušku), neřeš, že obsah té věty syntaxně nevalidně koreluje (pro zavilé ornitology: nedává smysl) – a příspěvek je připraven na ovace ve stoje, v sedě i v leže.

A pak se odněkud z pekla zjeví kolík, co snad ani nejí řízky (když je nesdílí), splichtí si nějakých bídných 6 tisíc slov a chtěl by se od vás nechat sledovat na Instagramu… Nechtěl by toho vážně trochu moc?! Uf, jak já vám rozumím. Zodpovědnost je zkrátka zodpovědnost. Tu jak jednou máte, moc možností vám z morálního principu už nezbývá. Leda se na ni z vysoka vysrat.

Ti největší borci to občas dělají, protože dobře vědí, že tady mohou a nic tím nepokazí. Chleba ani benzín kvůli tomu nezlevní, ale svět bude zase o kousek zábavnější.

Napadla vás někdy ta kacířská myšlenka porušit všechna pravidla, postupy a regule, podle kterých se točí svět? Chtěli jste udělat jeden velký krok a být rázem na druhém konci, na druhé straně? Jedno kde. Kdekoli. O tom se nám všem přece zdají sny. S pozemskou tíží nepohneme. Ale svět internetu je nový – zatím nemá stanoveny nepřekročitelné hranice. Dává nám šanci plnit si naše sny. Já takový sen mám. Řekli byste to do urostlého vousatého chlapíka v letech?

Kdo ví, co může jeden rádoby „sociální inženýr“ z města menšího než Beroun na Instagramu vyvést. Třeba dokáže své neinternetové vrstevníky do těch sítí zaplést. Dost by se to tam změnilo. Možná vím jak na to. Ale před druhým krokem musí existovat ten první. Prostě musí.

A teď – udělejte jednu věc… Položte si ruku na srdce. Žádné obrazně – skutečně si ji tam přiložte, jinak výsledek nelze uznat. Ten virtuální notář není zadarmo! Rodinní příslušníci, spolupracovníci a ostatní bližní obou subjektů ankety jsou z ní vyloučeni. Pokud máte ruku tam, kde ji máte mít, tak se račte co nejhlouběji zamyslet a probrat se svým vnitřním rezervním, ještě životními okolnostmi neposkvrněným já odpověď na sugestivní otázku:

Koho v tomto okamžiku lépe znáte?

Opravdu máte pocit, že znáte Leoše Mareše? Člověka, o kterém víte možná desítky let. Po tu dobu ho vídáte a slýcháte v televizi a rádiu, čtete o něm v novinách a na internetu. Navštěvujete jeho produkce a koncerty. Znáte jeho rodinné zázemí. Víte, jak bydlí, v jakém autě jezdí, co za hodinky nosí, na čem si včera pochutnal. Znáte místa, kde se rekreuje. Vyzrazení preferované značky toaletního papíru by mohlo následovat. Však měl více než dvacet let na to se vám do poslední buňky rozdat.

Nebo vám vaše bezelstné pravdomluvné já nesměle našeptává, že možná lépe znáte mě? Někoho, o kom jste ještě před pár desítkami minut (čtete-li kontinuálně) neměli tušení, ale kdo – ani nevíte jak – způsobil, že mu rozumíte. Věříte mu, že všechno myslí upřímně a vážně. Někoho, kdo vás celým textem takříkajíc tahal na gumě, aby vás dovedl k samotnému prameni té emoční záplavy. Někoho, kdo vám o sobě neprozradil nic, co by nechtěl, ale přesto vás pustil blíž, než bývá obvyklé.

Mám v tomhle nesourodém duelu vůbec nějakou šanci? I učudlanou plichtu bych si hrdě zarámoval.

Pokud mi v tomto zvláštním abstraktním měření sil udělíte svůj bod, děkuji vám za něj. Může se stát, že nebudete sami. Z mé strany pak bude čestné přiznat, že jsem s tím ve skrytu duše trochu počítal. Existuje totiž aspekt, který na první vjem nemusí být každému dobře zřejmý. Když se však takříkajíc tím správným způsobem nasvítí, sehrává svou důležitou roli. Můžeme ho nazvat mou výhodou, nebo klidně Leošovou slabinou – efekt se nezmění. Tento fakt je hluboko do skály vytesán a při největší snaze není v Leošových silách jej překonat.

Ona skutečnost je však patrná pouze ve specificky nastolených situacích podobné této. Jinak Leoš může spát sladce a nerušeně. Jeho spanilou jízdu Instagramem to nezbrzdí. Máte-li však neodbytnou touhu dozvědět se, o čem to tu jako v hádankách přemítám, dobrá. Na mých rozjížděcích 10 tisících followerů odtajním tu velkou „záhadu“. (Svaly to nejsou. Ty už také nemám a Leoš by je – možná – dokázal nabušit, kdyby chtěl.)

Tak. Jsme na konci… Od prvního řádku jsem věděl, že tu spolu oba budeme. Ne proto, že bych byl tak zajímavý člověk. Ani proto, že bych tak zázračně skvěle psal. Je to úžasně prosté. Protože vás znám. Jsem takový šachista. Píšu vabank – vždycky, když o cosi jde. A vy mě teď už znáte také.

Silné influencerské slovo závěrem? Safra… žádné mě zrovna nenapadá. Snad jen stylové filmové: Přátelé, kamarádi. My vám ty medaile přivezeme.

Užívejte léta… a Instagramu!

Jsem Psal. Ten Psal. Těší mě.